Pracovní blábol

Jsem si říkala, že vám sem přiblížím svou práci. Co teď dělám, protože média o tom píšou všechno možné. Ostatně teď se nic moc neděje. Nešiju, občas pletu po nocích a ani nikam nechodím, protože je lockdown, takže není o čem psát. Myslím si, že vás zvědavé by mohlo několik slov o práci s covid pacienty zajímat. Bude to takový nepatrně odborný článek, kde se budu snažit to vysvětlit, aby vám to dávalo smysl. Nechci nikoho vyděsit, prostě to píšu, jak to je 🙂 Takže jdeme na to!

V prosinci 2020 jsem poprvé byla naverbována na nově vzniklé improvizované JIP pracoviště. Nebyl to však JIP v pravém slova smyslu. Protože to bylo oddělení s normálními pokoji, kam se jen navezly malé monitory a pár infuzních pump a injektomatů. Nebylo v lidských silách tam mít pacienty ve vážném stavu. Proto to byl spíše takový intermediál, neboli oddělení pro lidi, co jsou při vědomí, jsou na HFNO – což je vysokoprůtokový kyslík, ale jsou stále ve stavu, kdy nejsou na překlad na standardní oddělení a potřebují větší dohled. Dost často se tam ty lidi zhorší a vyžadují okamžitý překlad na ten „opravdový“ JIP. Ale o tom až zachvilku.
Hodně často jste jistě slyšeli, že se mluví, jak je situace vážná, ale covidová oddělení zejí prázdnotou. Ano, je tomu tak… Standardní covidová oddělení, která mají větší kapacitu lůžek, než jipky, nejsou přeplněná, protože tam většinou leží lidi, kteří v pohodě zvládnou léčbu i doma, takže není důvod je držet v nemocnici. Naproti tomu JIPky jsou narvané.

V polovině února jsem byla naverbována na ten „opravdový“ JIP a musím říct, že v ledasčem mi to otevřelo oči. Nechci říct, že bych covid nějak podceňovala, ale spíš mě šokovala věková kategorie pacientů a jejich stav. Neleželi tam důchodci… Jsou to lidi ve středním nebo mladém věku. Lidi před důchodem. Opravdu různé věkové kategorie. Ano, plno z nich jsou sice obézní, ale výjimka potvrzuje pravidlo a stane se, že tam skončí i mladá drobná maminka po porodu. Protože, ženy mi jistě dají za pravdu, porod není úplně snadná věc po fyzické a psychické stránce. 98% pacientů na jednotce intenzivní péče je v umělém spánku a jsou zaintubovaní, což znamená, že mají trubku do plic a přístroj jim ve většině řídí dýchaní. Míra podpory se pak řídí na přistroji. Někdo potřebuje víc kyslíku a větší tlak, někdo méně. (koho by zajímalo jak vypadá intubace, video tadyy <3 )
4 roky jsem byla zvyklá pracovat na standardním oddělení. Tam jsme byly 2 sestry na 22 pacientů, i víc. Ale nějak se to stíhalo. Vždycky jsme si říkaly, jakou mají sestry na jipech pohodu s 12 lidmi na to množství kolik jich tam je. Achjo, jak moc jsem se mýlila. Sester je nás na službě sice 6, když je štěstí, tak 9, ale můžu vám říct, že starat se o 2 pacienty v kritickém stavu není zrovna med. Je to psychicky dost náročné. (fyzicky taky) Stále se učím trpělivosti a uvažovaní v kritické situaci. Nepanikařit. Práce na JIP je zkrátka úplně, ale úplně jiná, než na standardu. Ty lidi si tam skutečně pipláte. Jsou vesměs v umělém spánku, takže neustále musíte pečovat o jejich oči – nakapat kapičky, dát mastičku, aby nevyschly. Mazat rty vazelínou a štětičkou vytírat ústa. U ranní toalety samozřejmě i vyčistit zuby nebo masírovat alespoň dásně. Oholit u mužů vousy, umýt a rozčesat vlasy, péče o tělo nějakými gely a olejíčky, aby kůže nebyla suchá a prokrvovala se nebo naopak opruzená. Polohovat je, aby neměli proleženiny a tak dále… Do toho ne každý pacient snáší polohu na boku/ zádech dobře. Dost často se stane, že chcete dát pacienta na bok/ na záda a najednou prudce klesne s tlakem nebo mu prudce klesne okysličení. Musíte tudíž neustále toho člověka pozorovat a dělat všechno proto, aby nebyl v jakémkoliv diskomfortu. K tomu patří i pravidelné odsávání jak z úst tak přímo z „té trubky“ co jim vede do průdušnice a skrz ni dýchají. Protože oni si neodkašlou a ty hleny musí ven.

takhle vypadá intubace – laryngoskopem lékař koukne laicky řečeno do krku a zavede trubku. Zní to jednoduše, ale není tomu tak 😀


Taková ne úplně novinka, kterou jsem zaznamenala až v době covidové, ale používá se rozhodně déle, je tzv. Pronace. (video, kde se otáčí z pronace na záda, ale postup je stejný, jsem vám dala tady do odkazu. Je to zajímavé 🙂 a dokonce z české nemocnice! ) Je to poloha, kdy se pacient otočí na břicho a je takto několik hodin v klidu. Používá se u pacientů s akutním respiračním selháním. Což covid způsobuje. Jaký to má význam? Krásně to vysvětlím na ženě. Ženy mají mnohdy opravdu, ale opravdu velké poprsí. Když leží na zádech, tak jim ta váha krásně tlačí na hrudník. V poloze na břiše se plicím krásně odlehčí. Vypodloží se pánev a hrudník, aby břicho bylo volně a nebylo napláclé na matraci, plus se vypodloží i hlava takovým pěnovým kroužkem nebo gelovým kvádrem, kde je důlek pro obličej, aby nebyl naplácnutý na polštáři a krk byl volný. Před tímto polohováním se musí pacient na místech, kde hrozí proleženiny, všude polepit tzv. prevencí. To jsou takové pěnové lepící blbůstky různých velikostí a tvarů. Nalepí se to na kolena, čelo, hrudník, klidně i bérce, všude, kde by mohl být vyvíjen větší tlak na kůži, což je předpoklad pro tvorbu proleženin. Pak nastoupí „celá jednotka“, prostě se po oddělení zakřičí „jdeme do pronace“ a všichni, kdo zrovna můžou, přijdou a pomáhají. Je nás minimálně 5-6, lékař je za hlavou pacienta, hlídá „trubku“, aby vše bylo v pořádku a koordinuje samotné otáčení – říká, co máme dělat. Další člověk pak strká pod pacienta pěnové válce na vypodložení pánve, horní poloviny těla a pak se vypodloží i hlava. Pak nohy, aby chodidla nebyla nalepená na matraci, ale lehce ve vzduchu, ruce, aby nebyly zalomené. Prostě, aby ten člověk ležel v takové vcelku přirozené poloze. Ve videu to dělají malinko jinak, ale princip je stejný.

Schválně jsem vynechala jakékoliv věci okolo podávání léků a měření tlaku atd. Protože to je taková samozřejmost. Naštěstí je to měření tlaku, teploty a tak hodně usnadněné monitory, které to dělají samy. Díky tomu má ale pak sestra a další personál čas se na maximum věnovat tomu člověku. Někdy máme čas si dát v klidu čaj a nasvačit se, někdy to nejde. Vždycky se snažím svým známým vysvětlit, že mám sice nějakou pauzu na oběd, ale když se něco děje, tak přeci nemůžu říct – sorry, 13,00, jdu si dát oběd. To prostě nejde. Prioritou je pacient. Takže se někdy i stane, že si oběd prostě nedáte.

Teď ty obleky. Ráno se nasoukáte do tyveku, což je ten skafandr, dáte si jedny rukavyce, druhé, ty zalepíte páskou, dáte si 3. rukavice a ty 3. právě měníte mezi jednotlivými úkony. A ještě si nasadíte čepici alá svačinářka a brýle nebo šťít… Já přes to vůbec nevidím. V tomhle jsem asi 3-3 a půl hodiny a pak vylézám na pauzu. Někdy ale nejde vylézt hned, protože se něco děje a nechci svého pacienta dát sestřičce na hlídání, když se s ním něco děje. Ona má své pacienty a lítat ještě okolo mých by bylo dost na prd… Takhle se střídáme. Pak jde po mě na pauzu druhá skupina a my zas hlídáme jejich pacienty. Jsem vděčná za to, že ty lidi mají vesměs napíchnuté katetry do centrální žíly, kde jde z té hadičky odebírat krev, protože ve 3 vrstvách rukavic žílu opravdu téměř nebo vůbec necítím. Co se pitného režimu týče, tak se celkem bojím nějak hodně pít, protože bych potřebovala čůrat a jakmile zalezu do „covidária“, nemůžu se jen tak jít vyčůrat kdy se mi zachce. Až bude pauza. Takže základem všeho je – nezapomeň se před vstupem do „covidária“ vyčůrat ale napij se i tak, jinak budeš mít sucho v ústech, bleee.

Kolegyně mi říkala, že pacienti s covidem jsou pacienti vhodní na ARO. Selhávají dechově a taky oběhově. Takže mají ve většině podporu oběhu noradrenalinem, což je jednoduše řečeno látka, která udržuje krevní tlak.
Když člověku klesá krevní tlak, nasadí se noradrenalin v nějaké dávce v mililitrech za hodinu a ta dávka se reguluje dle aktuálního tlaku. Vždycky jsem v takovém nepříjemném napětí, když vidím, že stříkačka s noradrenalinem pomalu dojíždí na konec a musim ji rychle vyměnit, aby ten člověk prudce neklesl s tlakem, ale zároveň musím jemně, aby nedostal omylem při tom nacvaknutí nové stříkačky „bolus“ (jakoby tím nasazením stříkačky se zatlačí na píst a vypustí se do těla nežadoucí množství, takže hrozně vyletí tlak) Takže vždycky hodně rychle, ale opatrně. Naštěstí se vždycky můžu spolehnout na zkušené kolegyně, které mě vedou a poradí. Takže ano, mám mnohdy strach, ale nejsem v tom nikdy sama. Takových léků, které jedou v injektomatu neustále a musí se doplňovat, je několik a sestra si je dle uvážení reguluje sama. V terapii lékař napíše dovolené rozmezí a jaká hodnota tlaku nebo cukru(glykémie) je vhodná. A sestra si to měří a udržuje. Tyhle všechny aspekty jsou důvod, proč i 2 pacienti jsou pro sestru na JIPU docela dost a ne vždy se to stíhá. Oproti standardu je tam tolik věcí navíc a zdraví lidí je tu o tolik křehčí. Naštěstí kolegyně dost pomůžou. Je toho hodně a plno se mi sem ani nevejde. Jde o tom napsat samostatná kniha 😀 Chci na péči o covidové pacienty psát i svou závěrečnou práci do školy. Je totiž ve spoustě věcech opravdu specifická. Ale nejvíc omezující je na tom, že děláte všechno v tom obleku, takže se potíte mnohonásobně víc jak normálně. Respirátor mi ani tak nevadí, Jak jsem si na to zvykla, je to můj nejmenší problém. Nejhorší je fakt to vedro.

to je injektomat 🙂
kvalita lvl mobil v igelitu

Aby to nevyznělo nějak, že si stěžuju, vůbec. Moc mě to baví. Našla jsem se v tom. Mám dobrý pocit, že si ty lidi můžu vypiplat, ráno pořádně vymydlit, pečovat o ně a baví mě štelovat všechny ty přístroje a léky, aby ti pacienti měli vše v rovnováze. Navíc je tu obrovsky znát, že práce na JIP je hodně o práci v týmu. Všichni si pomáháme a je to super. Práce na standardním oddělení taky není med, ale je to jiný typ stresu a je to jinak náročné. Obojí má svá specifika a nemůžu říct, co je horší, protože každému vyhovuje něco jiného. Já bych už na standardu asi pracovat nechtěla. Sice je tam větší klid(myšleno – nehrozí vám každou chvíli zástava, nehoukají monitory), ale zas máte na starosti víc lidí a je tam hodně administrativy. Je tam hodně takový ten stres, abych stihla všechno co mám. Na JIPu jsem ve stresu, aby byl ten člověk v pořádku a prostě musím stíhat co mám. Když se nic nepokazí, tak to stíhám krásně. Když se něco děje, tak hold člověk ne vše stihne. Papíry jsou na posledním místě. Naštěstí jich na jipu tolik není. Je to krásná práce. Ne vždy je veselá, jednoduchá rozhodně ne, ale máte takový pocit, že děláte něco, co má smyls a nějakým způsobem vás naplňuje. Takový pocit je hrozně super. Mám pak chuť se vzdělávat dál, protože vím, že mi to pomůže lépe pochopit proč dělám co dělám. Teď jsem dostala takový rychlo-kurz za pochodu, protože ve „válce“ se musí bojovat, takže úplně nemám v plno věcech jasno, ale až je pochopím, bude se mi pracovat lépe.

Wow, pořádně dlouhé psaní 😀 Gratuluji, kdo jste dočetli až sem.


Chtěla jsem vám tak nějak přiblížit, jak vypadá z mého pohledu péče o lidi nemocné tímto virem a nejen o ně. Jsem z té situace taková zoufalá. Ráda bych se chtěla jít po práci projít „na čumendo“ do obchodu nebo kouknout do sephory, vyrazit na výlet, do kina, za přáteli mimo svůj kraj. Dost mi to chybí. Člověk pak nemyslí tolik na práci. Jenže jak neustále vidím, kolik lidí si všechno okolo spojuje s politikou, zatahuje do toho politiku, popírají existenci téhle nemoci a nechtějí nic dodržovat, demonstrují, pořádají jízdy za svobodu, tak mám takový pocit zoufalství, že už snad napořád budu lidi ošetřovat ve 3 vrstvách rukavic a tyveku. Mám z těch rukavic mega vysušené ruce a loupou se mi nehty 😀 Ew… A z čepice mám mraky dost bolavého akné na čele. Nikdy jsem na akné netrpěla… Rouška je to nejmenší s čím nemám absolutní problém.

Achjo, napsala jsem tolik vyčerpávajících informací a ani zdaleka to není všechno, ale nebudu vám tím dál motat hlavu. Jenom pro info… Jsem astmatik, rouška mi nevadí. Jsem očkovaná a žiju 😀 Takže tolik k tomu. Vedlejší účinky můžete mít i z Marťánků, protože každý organismus je jiný. Rozhodně to nevypovídá o tom, zda je něco špatné nebo ne. Mě se nestalo absolutně nic. Zrovna firma Pfizer je rozhodně hodna důvěry, protože nám dodává mnoho ověřených léků, které denně používáme. Jo a v prosinci jsem prodělala covid. Nebylo to úplně fajn. Ze všech viróz, co jsem kdy měla, bylo tohle fakt nejhorší. Netrpím na horečky… bum, měla jsem horečku. Jediné, co mělo trochu chuť, byly mandarinky. Je frustrující, když konečně nemáte teploty, konečně máte chuť k jídlu, ale všechno je plytké. Nebo si dáte čokoládu, která vás neuspokojí, protože vůbec nechutná jako čokoláda. Kdo jste měl covídek bez komplikací, blahopřeji 😀 Přežili jste! Taky jsem přežila. Ale funěla jsem do schodů ještě měsíc po tom.

Neee, už dost 😀 Musím vařit oběd! Teď se opravdu loučím. Snad příště vyjde z mé pisálkovny něco pozitivnějšího než covid XD (to jde?) Třeba nějaké to šití, nový outift, makeup tutorial a nebo blábol o svetru, co tu mám rozepsaný, ale svetr nedopletený. Mám rozpletené dva. Který bude dřív???? To se snad brzy dozvíme!

Napočtenou příště!

Yuki <3

Yuki

zdejší pisálek, gothic lolita, milovník klasické hudby a metalu, volnočasová švadlena/ fotografka/ pletařka... mám hromadu koníčků. Hrůza!

Čtěte dál

PředchozíDalší

4 komentáře “Pracovní blábol

  1. Yuki, máš můj obdiv, že zvládáš náročnou práci v první linii s takovým odhodláním.

    1. Nedokážu si představit, že bych dělala jinou práci, než zdravotní sestru 😀 A jsem ráda, že mě změna pracoviště dostala z krize, kterou jsem dlouhodobě pociťovala. Takový syndrom vyhoření. Ona každá práce je svým způsobem náročná. Každý člověk je stavěný pro něco jiného. U té mé práce je obrovská míra zodpovědnosti. 🙂 Děkuju za komentář! :3

  2. Jsem ráda, že jsi o tomhle napsala. Díky tomu, jak kde kdo popírá vážnost covidu, nedodržuje opatření a shazuje očkování, můj názor na lidi většinou dost utrpěl. Ještě, že se pořád najdou světlé výjimky, jako jsi ty. Kéž by takových bylo více.

    1. Mně přijde „vtipné“, jak plno lidí kvůli covidu spoustu ztratilo a mně covid přinesl práci, co mě baví 😀 Protože bez covidu bych na jip dobrovolně v životě nešla 😀 Hrozně jsem se toho bála! Teď s odstupem času, když vidím na oddělení i jiné než covidové pacienty, mohu říct – „normální“ pacienti jsou zlatí… Covid pacienti jsou pohroma… jen kolem projdu, jen na ně dýchnu a oni už se „rozbíjí“ (jdou dolu s tlakem, hyposaturují a já nevím co všechno 😀 ) Takže, covid mě plno věcí naučil, plno věcí mi sebral, ale i dal, avšak už prosím neeeee 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *